Den 1.

Před pár dny jsem si koupila váhu a až dnes jsem se odvážila na ni stoupnout. Nemusím ani psát, že po ustálení hodnoty na displeji, jsem málem zkolabovala. Kdy jsem proboha nabrala 6 kilo? Nyní jsem už nepřipisovala pračce sražené kalhoty, ale viděla jsem záblesky cukru v Kinder Bueno a 8 hodin sezení v práci. To se samozřejmě muselo někde podepsat. Jediné plus, které jsem v tom viděla bylo, že jsem se mohla poplácat po rameni a říct si: ,,Nejsi střevo, umíš prát, ale jsi prostě tlustá jako prase.“ Depkařící chvilku jsem měla za sebou a začala jsem racionálně uvažovat.

Začnu chodit běhat. Tuto myšlenku jsem zamítla hned sekundu po té. Představa, jak sbíhám z kopce do města, trápím své tělo na rovince v centru a bavím celé město, není nijak lákavá. O to horší by bylo, dostat se zase zpátky domů, protože vyběhnout opět ten kopec nahoru je smrtící i pro normálního člověka co nemá milion alergií a astma k tomu jako bonus. Co teda dál?

Posilovna. To také není to pravé ořechové. 130,- za hodinu i s pitím se mi upřímně dávat nechce, a aby to mělo vůbec nějaký efekt, musela bych tam chodit 3x týdně. O to horší je, že nechci zahřívat své špíčky mezi bandou nabušenců a holek jako šťopek, které si s úsměvem prohlížejí každého nově příchozího. Hned na úvod nám tam předvedou, kolikrát se vytáhnout na tyči a sto dřepů na pevný zadeček je pro ně také hračka. S velkým očekáváním tam my, jako nováčci přijdeme a myslíme si, že nás u vstupu asi posypali kouzelným práškem a vše půjde snadno.

Neuběhne ani 10 minut a přijdeme si jako naprostý trotlové, protože si uvědomíme, že není vše tak lehké a jediné jaké z těch mučících strojů umíme používat, je rotoped a běhací pás. Takže tam šlapeme jak blázni a střídáme to s rychlou chůzí a každou chvíli se bojíme, abychom nezkolabovali. S útrpným pohledem sledujeme ručičky hodinek a čekáme kdy odbyde alespoň ta hodina, protože odejít dřív je nesmysl. Vždyť jsme ze všech stran sledovány! Konečně odbyde hodina a deset minut a my se s úlevou ploužíme do šaten. Náhradní tričko jsme si samozřejmě nevzali, protože nikdo nečekal, že budeme zpocený jako prasata. Tak to pouze vyždímáme, hodíme na sebe kabát a s úsměvem opouštíte fitko. Když už jsme venku, cítíme se hrozně dobře a jsme na sebe hrdí, že jsme to zvládli. Na procházející lidé okolo nás házíme vítězné pohledy, jak kdybychom vyhráli olympiádu a s třesem nohou usedáme do auta. To je ta lepší varianta, protože jít pěšky domů bych už nezvládla a také by hrozilo, že bych míjela krámek s kebabem či jinýma kalorickýma bombama a ta spalující hodina by šla do háje. Jelikož další den nebudu moct vyjít ani schody do svého bytu, tento nápad se zamítá.

Ze všech svých geniálních nápadů typu: horolezecká stěna, když se bojím výšek nebo bojový sport, když po shlédnutí pár hmatů zjistím, že se mám moc ráda, než abych sebou nechala mlátit o žíněnku, mi vyjde vhodné pouze badminton s kamarády, cvičení doma a cvičení ve více lidech s hudbou. Před kamarády se stydět nemusím, je to kolektivní sport a ze svých zkušeností mám vždy nejvíc namožené břišní svaly od smíchu a i to se počítá. J

Cvičit doma také mohu a youtube teď vládne světem, takže tam určitě nějaké maniačky najdu a paní domácí mi jistě odpustí hodinové dupání nad její hlavou. Tanec s hudbou jsem ještě nezkoušela, ale dle svých prvních odhadů, se tam snad ztratí mé hekání v hudbě a když budu stát někde šikovně vzadu, nikdo si mě snad všímat nebude.


První plány máme za sebou jede se na nákup. Nechápu, proč je zdravé jídlo dražší, jak nezdravé. Dohromady ani nevím, co si mám koupit, tak beru od všeho trochu. Ovoce, zeleninu, žitný chleba, ovesné vločky, bílý jogurt, ovesné kaše, kuřecí šunku, vejce, citróny atd. Ve finále mám plný koš a útratu za 2000,- Snad mi to za to stojí a já to vydržím.